Buďte hodní a pošlete tento článek dál, prosíme:

Adresa článku bude vložena automaticky

Skvělá práce!

Článek byl odeslán

Děkuji vám.

Robert Le Veneur, Ředitel,
agentura Robert Nemec

Strategická reklamní agentura

18 důvodů, proč v nás koronavirus vyvolává takový strach a iracionální chování

18 důvodů, proč v nás koronavirus vyvolává takový strach a iracionální chování

V tomto článku se pokusím zkráceně, stručně a zjednodušeně vysvětlit některé jevy, které se objevují v souvislosti s koronavirem COVID-19, z hlediska psychologie a behaviorální ekonomie.

Proč lidé vykupují zásoby potravin v obchodech?

Jedním z důvodů, proč lidé „iracionálně“ vykupují zásoby v obchodech kvůli koronaviru, je to, že naše sázení má racionální prvky. Jsme ochotni podstoupit riziko, bude-li náš úsudek pravděpodobně správný nebo cena případného omylu je přijatelná (to je důležité) nebo pokud nám to ušetří hodně času a úsilí.

Cena případného omylu v případě trvanlivých potravin je nízká. Prostě pokud v dalších 14 dnech nevyhlásí kolem Prahy/Brna/Ostravy… neprodyšnou karanténu, spotřebujeme zásoby někdy později.

Na nákupu nemůžeme prodělat.

Pokud by potraviny byly najednou extrémně drahé, cena omylu by byla vyšší a lidé by si nákup rozmysleli. Pokud by se potraviny rychle kazily a navíc byly drahé, lidé by si spočítali, že se jim sázka na případné obležení města tanky a stíhačkami v následujícím měsíci nevyplatí a nákup by neučinili.

Mimochodem, proto sázkařské společnosti umožňují vsázet i nízké hodnoty. Prohrajete-li 20 Kč, tak vás to nezabolí. Vsadit 1 000 Kč, i kdyby byla pravděpodobnost výhry vyšší, byste si hodně rozmýšleli. Pravděpodobnost výhry nebo její velikost by musela být mnohem vyšší než u 20 Kč, abyste si vsadili.

Podobně „výherní“ automaty umožňují vsázet po malých částkách. Klidně prohrajete 5 000 Kč za večer, ale po malých částkách.

Navíc jistota vašeho jednání záleží převážně na příběhu, který můžete vyprávět. Koronavirus je příběh jako z Hollywoodu, kde si dokážete představit sebe jako aktéra.

Příběh má začátek (netopýři na tržišti), průběh (první bitva o Wuhan, bitva o Diamond Princess, bitva o Evropu, bitva o Česko) a snad i konec. Prostě jako ve filmu.

Snadno si sebe představíte, jak vám přibíjejí dveře a vy nemůžete ven, protože jste to viděli v poslední době mnohokráte v médiích. Lidé jsou schopni mentálně zpracovávat jenom to, co vidí ve svém okolí a kde jsou schopni si představit důsledky. 

Odborně se tomu principu říká WYSIATI (What You See Is All There Is). Mnoho lidí nedokáže mentálně zpracovat, že k prodeji masa je potřeba zvíře zabít, protože nikdy žádnou porážku neviděli.

Že na nemoci oběhové soustavy umře v Česku za rok 72 396 lidí, žádný příběh není. Nejste-li nemocný vy nebo někdo z vašich blízkých, nijak to na vás nepůsobí. U koronaviru se dnes bojíte otevřít jakékoli médium, aby tam na vás nevyskočil.

Protože infarkty nevidíme, naše je mysl je nezpracovává.

Kdyby byl každý druhý článek v médiích o počtu mrtvých na nemoci oběhové soustavy, o tom, že na ulicích padají lidé mrtví na infarkt a jak se to rychle blíží i do vaší ulice, vykoupí zítra lidé nízkotučné jogurty a zeleninu.

Proč by nevykoupili i posilovací stroje? Většina lidí chce vsázet málo, jak jsme si řekli. Posilovací stroj je už vyšší investice. Mnozí by argumentovali „lékaři určitě objeví, jak předejít infarktu. Takže proč bych si měl kupovat něco za 20 000 Kč?“

Proč nakupují zásoby i lidé, kteří se koronaviru zas tolik nebojí?

Zde působí několik faktorů, zmiňme aspoň ty nejznámější:

Prvním z nich je FOMO, neboli „fear of missing out“. Je to strach, že já budu ten poslední, který nevydělá vůbec nic (na rozdíl od zbytku), nebo naopak já všechno prodělám a zbytek vydělá.

Je to princip všech možných bublin: Pokud vidím, že akcie/kryptoměny/byty/tulipány jdou nahoru a čím dál tím více lidí je kupuje, pak se chci rychle také nějaké koupit. Protože chápu, že když zaváhám, bude cena ještě vyšší a já vydělám málo, nebo dokonce vůbec, protože dané aktivum nebude vůbec dostupné.

A naopak, pokud všichni akcie/kryptoměny/byty/tulipány prodávají, pak je chci také prodat, protože chápu, že cena půjde dolů a nakonec se možná vůbec nenajde kupec!

Vidím-li tedy, že všichni kolem nakupují zásoby, pak rychle také nějaké koupím, protože možná nic v obchodech nebude! Nezajímá mě v danou chvíli ani tak koronavirus, jako že nic nebude!

Dále se zde projevují jevy jako identifikace, sociální učení a učení nápodobou. Jako děti jsme se naučili vše tak, že jsme napodobovali ostatní. To nám zůstává dodneška. Pokud něco dělá hodně lidí v našem okolí, naučíme se to dělat také, i když je to blbost.

Dva klienti naší reklamní agentury RobertNemec.com, mamutí nadnárodní koncerny, v interních materiálech zásadně píší „eShop“. Používají to minimálně 15 let. Každý nováček v dané firmě se naučí, že se píše „eShop“.

Je to samozřejmě pravopisně špatně a snažil jsem se jim to mnohokráte vysvětlit. Pak jsem to vzdal. Protože když je tisíc lidí zvyklých psát posledních 15 let „eShop“ a oni se to „pracně naučili“, nebude jim nějaký Robert Němec nebo Ústav pro jazyk český říkat, jak se to má správně psát.

Takže, pokud je standardem v našem okolí udělat si zásoby, přišlo by vám divné si je neudělat také.

Proč máme z koronaviru takový strach?

Lidé se extrémně bojí neznámého, vysvětloval jsem včera pro deník Metro. Pojedete-li nyní do Lombardie, je 4x vyšší pravděpodobnost, že v Lombardii zahynete při automobilové nehodě, než na koronavirus.

Na svých přednáškách občas testuji účastníky. I když tvrdí, že se rozhodují racionálně, nakonec se ukáže, že dochází k iracionálním rozhodnutím. 🤦‍♂️

Lidé třeba obecně nedokáží propočítávat a kalkulovat s pravděpodobností. V Lombardii zemře za měsíc na silnicích 35 osob. Na koronavirus zatím 9.

Věnují snad lidé dopravě v Lombardii 4x větší pozornost než koronaviru?

I kdyby počet mrtvých v Lombardii vystoupal třeba na 90, což je extrémně nepravděpodobné (mrtvých mimo Čínu je zatím 52), stále by to mělo znamenat, že bychom dopravě v Lombardii měli věnovat 1/3 pozornosti toho, co tam nyní věnujeme koronaviru.

Zároveň se bojíme neznámého. Pojedu-li do Lombardie, počítám, že je nějaká mizivá pravděpodobnost, že zahynu při autonehodě. Jenže u koronaviru je mnoho neznámých: Zvýší se pravděpodobnost, že něco chytnu? Kde to vlastně chytnu? Jak to chytnu? Jak to vypadá? Existuje něco, jak se tomu bránit? Skončím v karanténě?

U auta o těchto věcech víme a dokážeme s nimi kalkukovat. I třeba to, jak mizivá je možnost, že se vám porouchá auto a zůstanete v Itálii. Prostě je to mizivá pravděpodobnost. U koronaviru tu pravděpodobnost nedokážete odhadnout. To neznámo nás děsí.

Proto také v každém dobrém hororu zlo příliš neukazují. Protože nejvíce se člověk děsí v tomto případě svých představ a neznáma.

Jiný psychologický proces, který nyní na sobě zakoušíme, se nazývá zkreslení dostupnosti. Pokud si dokážeme vybavit následek něčeho, o to důležitější to pro nás je.

Pokud vidíme ve zprávách lidi ve „skafandrech“, přeplněné nemocnice a jak policisté v Číně honí po ulicích ubožáky, kteří nechtějí být umístění do nemocnice, vidíme konsekvence šíření koronaviru.

Pak tomu přisuzujeme větší důležitost, než třeba úmrtím na nemoci oběhové soustavy (72 396 úmrtí za rok v Česku). Tato úmrtí totiž tolik nevidíme. Ani to není vizuálně tak zajímavé, aby se to dávalo do zpráv. Člověk s barelem na vodu na hlavě, protože už na něj nezbyla rouška, je zajímavější.

Mimochodem, proto vám motivační kouči říkají, abyste si vizualizovali své sny. Ono to totiž funguje. :-) Bohužel o vašich snech se nepíše v médiích ani se o nich nediskutuje na Facebooku. Proto vizualizace vašich snů není tolik účinná jako vizualizace koronaviru v médiích.

Zároveň se lidé bojí neznámého. S automobilovou nehodou se setkal skoro každý. S koronavirem skoro nikdo. Blížící se auto vidíme. Virus ne. Proto máme takový strach.

Dále: Iluze kontroly je psychologický proces, kdy si většina lidí myslí, že má „nad situací“ (jedno, co to je) kontrolu. A naopak se vyhýbáme tomu, kde nemáme kontrolu.

Nad auty a silnicemi si myslíme, že máme kontrolu. Máme pravidla a procesy. Víme, co máme dělat. Nad koronavirem nemáme kontrolu a nemáme procesy. Proto nás tak děsí.

Klasikou je stádní chování. Jestliže si všichni kolem vás dělají zásoby mouky, pitné vody a svíček, je těžké se chovat jinak. Protože v minulosti bylo možné přežít jenom v tlupě, naučili jsme se, že nejlepší je chovat se jak se chová tlupa. Když tlupa někoho vyloučila, zahynul.

A zároveň se lidé rádi „bezpečně bojí“ (a vyhledávají horory a horské dráhy). Proto o tom nyní tolik diskutujeme. Chceme se tak trošku bát. Lidé chtějí prožívat emoce.

Dnešní doba je tak bezpečná, že se s tím naše staré části mozku stále nedokáží vyrovnat.

V minulosti vás mohlo venku sežrat zvíře, při sexu jste mohli otěhotnět, při následném porodu byla pravděpodobnost 30 % až 50 %, že žena zemře, při pravěkém putování jste nevěděli, která nová bylina je jedlá a která zabíjí, venku se potulovaly nepřátelské tlupy – a zapomeňte na předpověď počasí nebo pohodlné bydlení.

Protože toho člověk v minulosti tolik prožíval a dnes toho za Wordem nebo Excelem tolik neprožije, snaží se uměle vyhledávat až vytvářet situace, kde může prožívat emoce.

Proč lidé nedokáží používat při odhadu nebezpečnosti pravděpodobnost?

Mohli bychom se hovořit o Systému 1 a Systému 2 od Kahnemana, ale obecně znalosti matematiky jsou velmi nízké, což prokázal nesčetnými pokusy právě Kahneman.

Třeba k tomu, abyste byli schopni spočítat pravděpodobnost jednoho jevu a podmíněného opačného jevu, musíte znát Bayesovu větu.

A kolik lidí si myslíte, že zná Bayesovu větu? Ostatně, lidé neznají ani regresi k průměru nebo zákon velkých čísel.

Lidé se bojí, že počet nakažených poroste exponencionální funkcí. Jenže existuje také něco jako S-křivka. S-křivka říká, že dosáhnete jednou stropu a pak už funkce neroste.

S-křivka vypadá takto:

Logistic-curve.svg
By Qef (talk) – Created from scratch with gnuplot, Public Domain, Link

Abych uvedl extrémní příklad S-křivky, pokud je počet bytostí ve vesmíru konečný, tak když všechny vyhubíte, počet mrtvých už růst nemůže.

A vývoj koronaviru je tak pěkná S-křivka, že to budu používat na svých školeních strategie, psychologie reklamy i financí. Zatím používám počet prodaných iPhonů. :-) Podívejte se:

Zdroj: Wikipedia

Prakticky podle S-křivky: Nástup koronaviru je zprvu neznatelný, pak strašně rychlý, pak začnou fungovat protiopatření, až se nárůst dostane k nule.

Podobně jako výskyt koronaviru se objevují zprávy o koronaviru, zde v podobě dvojité S-křivky: nejprve skoro nic, pak hodně, pak se dostavila protiopatření, takže nárůst se zastavil k nule.

Nicméně i kdybychom aproximovali nejhroznější možná data ze světa na Česko (což se nestane, protože Čína to dost zarazila), vychází mi to na nějakých zhruba 400 nemocných a 8 mrtvých, možná i méně.

A teď šok ze Státního zdravotního ústavu:

V souvislosti s chřipkou zemře ročně 2 000 osob, což je mnohem více lidí, než v důsledku dopravních nehod, přitom pozornost se jí věnuje podstatně menší.“

Je to tam na straně 34.

Pořádat manévry kvůli možným 8 mrtvým, když běžná chřipka zahubí 2 000, je iracionální.

Jenže: voliči (kdekoli) chtějí vědět, že vláda má situaci pod kontrolou.

Ano, jednou možná přijde opravdu strašlivý virus. Ale tento to není.

Proč mají lidé raději příběhy než statistiku?

Psychologové Richard Nisbett a Eugene Borgida testovali před lety, jak se učí studenti psychologie.

Když jim prezentovali pouhou statistiku, nejenom, že je to nebavilo, ale navíc se toho naučili velmi málo. Když jim ale řekli nějaký příběh, byli studenti schopni si tento příběh vybavit.

„Neochota subjektů odvodit konkrétní z obecného se vyrovnala pouze jejich ochotě vyvozovat obecné z konkrétního,“ napsali nakonec slavnou větu.

Jak už jsme si řekli, šíření koronaviru je skvělý příběh: Netopýři na čínském trhu, první bitva o Wuhan, druhá bitva o Diamond Princess, armáda virů postupujících Evropou, napjaté očekávání, zda-li padnou české hranice, poslední výspa bez koronaviru v obležení atd. 

Že na úmrtí oběhového systému zemře v Česku 72 396 lidí každý rok je statistika.

Je to nuda, nemá to žádný spád. Žádná armáda obkličujicí město, žádné mimořádné tiskové konference premiérů, žádné komunistické strany uměle snižující čísla, žádné přímé přenosy, jak se infarkty dostávají až do vaší ulice, žádní lékaři v hrůzostrašných oblecích, prostě nic. Nuda, nuda, nuda.

Připomnělo mi to, když mě zástupkyně jedné charitativní organizace nedávno požádala, zda-li bych jí pomohl připravit reklamní kampaň. Ukázala mi, kolik potřebují vybrat peněz na jaké účely. Jenže byla tu nuda.

Dárce by si nedokázal představit sebe jako hrdinu uprostřed boje, kde hrdinným nákupem rýže a mouky na Rohlíku nebo v Bille zachrání svoji rodinu před strašlivou smrtí hladem v případě karantény.

Řekl jsem jí, že musíme vymyslet nějaký velký kreativní koncept, do kterého zapojíme lidi, aby se stali hrdiny.

Proč se Češi tak bojí?

Vezměte si, čeho všeho se Češi v posledních 20 letech báli (za inspiraci děkuji Filipu Víchovi):

  • Po vstupu do EU cizinci vykoupí všechny nemovitosti,
  • nemoc šílených krav,
  • 30 Kč za doktora,
  • americký radar,
  • Benešovy dekrety,
  • otec manželky kandidáta na prezidenta měl na hradě obraz Hitlera,
  • ptačí chřipka,
  • prasečí chřipka (Gilead Sciences, který nám prodal Tamiflu, nyní vyvíjí lék proti koronaviru)
  • budeme splácet za Řecko,
  • a také za Itálii, Portugalsko, Španělsko a Irsko,
  • migranti a islám,
  • přijdeme o lithium,
  • máslo,
  • vajíčka,
  • očkování.

Proč tomu tak je? Jednou, nikoli jedinou, z příčin může být to, jak jsem poznamenal výše, je, že český mozek je málo zaměstnán, myšleno hlavně emocionálně. Česko patří mezi nejbezpečnější země na světě. V ještě bezpečnějších zemích (Island, Nový Zéland, Kanada, Rakousko) musí obyvatelé řešit problémy s přírodou.

Nebo tyto země řeší jiné velké věci, protože mohutně investují do inovací a zaměstnávají tak mozek jinde:

Ale v Česku je prostě často nuda. Jsme malá země, takže ani nemáme příliš vojenské nebo ekonomické zájmy v tom či onom koutu zeměkoule. Nemůžeme tedy prožívat, co naši politici, vojáci nebo podnikatelé řeší na opačné straně zeměkoule.

Takže si vytváříme fantasmagorické představy, co by se mohlo stát nám. Tím zaměstnáváme náš mozek a prožíváme svoji denní dávku emocí.

George Orwell v románu 1984 popisuje svět, kde emoce jsou zakázány. Jenže Velký bratr ví, že lidé potřebují denně prožívat svoje emoce. Proto se každý den všichni sejdou a prožívají svoje dvě minuty hněvu na hlavního nepřítele, Emmanuela Goldsteina.

Když moje maminka prodala svoji firmu, nemusela jako správný rentiér nic dělat. Takže začala vytvářet různé pseudokauzy, protože její mozek se musel něčím zaměstnat.

Jenže náš mozek musí být stále něčím zaměstnán. A potřebujeme prožívat emoce. Když nedáme mozku nic na řešení, začne řešit blbosti.

Proto nejhorším vězením je samotka, kde nemůžete řešit vůbec nic.

Psychologických reakcí na koronavirus je ale MNOHEM více a i tento příspěvek je velkým zjednodušením a mnoho jevů jsem nestihl popsat.

Chcete-li ale pomoci v zabránění šíření paniky, sdílejte a šiřte prosím tento článek. Děkuji vám.

Robert Le Veneur

Robert Le Veneur

Robert je CEO. Vymýšlím a pracuji na tom, aby se naši klienti dostali a udrželi mezi první čtyřkou na trhu.

LinkedIn | @RobertLeVeneur

Komentáře

  1. Tak ta predikce S křivky teda šeredně nevyšla co? :D Grafík toho jak to aktuálně pěkně připomíná spíš lineární křivku je na worldmeters info

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Podívejte se, jak vám pomůžeme vydělat více peněz ->

Už jen krůček a pomůžeme vám vydělávat.

Domluvit konzultaci